Townstories

Je září 1961 v Budapešti. Stojím u okna vysoko nad městem, dívám se na stříbrnou stuhu Dunaje a bíle zářící parlament s mnoha věžičkami. Moje myšlenky putují k přátelům, kteří se teď namáhají jízdou na kole do Vissegradu u Dunaje. Jsem smutná a zároveň i spokojená, že u toho nemohu být. Bolí mě v krku, z nosu teče a trápí mě kašel. Jeden kapesník za druhým letí za záda - schvátila mě typická letní chřipka.

Naše cesta začala před 10 dny. Po 22 hodinách cesty jsme přijeli k smrti hladoví Pannonia -expresem na Nyugati Palyaudvar (západní nádraží). Přistoupil k nám nějaký asi 2 metry vysoký muž s kudrnatou světlou hlavou v černých brýlích. Živě na nás mluvil - maďarsky. Bezmocně jsme se na něho dívali. Vtom se do toho zamíchala nějaká žena středního věku, ne tak velká jako on, sporá, poněkud delší světlé vlasy, tmavé brýle. Zeptala se, zda jsme skupina cykloturistů z Berlína - německy. Představili jsme se vzájemně s Oly a Siri, byli spolu oddání a stali se našimi věrnými průvodci a tlumočníky pro naši cestu k jezerům. Byli jsme skeptičtí. Budeme si rozumět?

Neměli jsme ale čas déle o tom filozofovat. Naše kola byla pryč! V Berlíně jsme je vlastnoručně naložili do zavazadlového prostoru. Co teď? "Žádný problém!", řekl Oly. Telefonoval a organizoval a při tom energicky gestikuloval rukama. Kola dorazí příštím vlakem na Keleti Palyaudvar (východní nádraží). Byla v Praze přeložena. V mezičase šel s námi do teplých termálních lázní. Nikdo z nás do té doby neznal kouřící klokotající vřídla. Pak nás provedl ne právě veřejně přístupnou jeskyní v kopcích kolem Budapeště. Baterkami jsme prohmatávali okolní stěny. Byli jsme uchváceni a pozapomněli jsme na svá kola.

Stalo se to po cestě. Moje přítelkyně Eva se zachytila o plot a udělala si skobu na novém svetru. Siri ji vzala za ruku, osušila slzy, zachytila uteklá oka zavíracím špendlíkem a řekla:"Stávají se horší věci."

Mezitím jsme dostali hlad a rádi bychom pojedli nějaké národní jídlo. Siri to vycítila a odvedla nás do malé csardy na budínské straně Dunaje. Měli tam maďarskou rybí polévku s pálivou paprikou, která nám vehnala slzy do očí. Díky cikánské muzice a tokajskému vínu jsme byli zase rychle veselí. A Siri nás hned okouzlila svým přístupem.

Druhý den to pak začalo - naše překrásné, bohaté na zážitky a dobrodružné putování na kolech kolem jezera. Nebe se zrcadlilo na hladině jezera, na kopcích dozrávaly vinné hrozny. Viděli jsme staré hrady a velké kostely a Siri a Oly velmi temperamentně vyprávěli mnoho o historii země. Večer jsme seděli pod hvězdnatou oblohou a pekli na řežavém uhlí táboráku brambory z pole. Oly zpíval silným hlasem písně národního básníka Pettöfiho a Siri nás seznamovala se spisovateli jako jsou Mór Jokai nebo Kálmán Mikszáth. Hovořili jsme o podobnosti i rozdílnosti života v našich zemích. Všichni jsme měli pocit jako bychom se znali věčnost. A létavice dovolily, aby v nás, velice mladých lidech, vznikl pocit naděje, že všechny naše sny se naplní. Po celou cestu byli Siri a Oly našimi dobrými duchy. Všechny malé i velké závady opravovali se slovy "Žádný problém!" a "Bývá to horší!" Četli nám všechna naše přání z očí a udělali pro nás z těchto dnů nezapomenutelný zážitek.

Pak jsme se vrátili zpět do Budapešti. Příští den se mělo jít do kopců k Dunaji. Bolí mě v krku, teče mi z nosu, trápí mě kašel. Tašku s červeným křížem s nezbytnými léky máme s sebou. Ale celá se třesu při pomyšlení, že bych měla vylézt na kolo a šlapat do kopců. Vtom Siri položila ruku na moje záda a řekla, jako by slyšela mé úvahy: "Musíš zůstat v posteli, dám ti klíč od našeho bytu. Řeknu to sousedce, ona se o tebe postará. Nudit se nebudeš, máme hodně německých knih. Za tři dny jsme zpátky a ty budeš zdravá.." - Byla jsem překvapená, dojatá a vděčná. Známe se tak krátkou dobu. Byt je velmi osobní záležitost, místo s tajemstvími individuálního života jeho obyvatel. Cítím důvěru Siri a Oly jako obrovský dar. Důvěra může vzniknout nezávisle na jazyku, kultury a mentality člověka.

Když se přátele vrátili s novými dojmy z Visegradu a Esztergomu , odpoutala jsem se od útulného domova, kde jsem po tři dny byla doma. V následujících letech byl tento domov mým druhým domovem, protože jsem pak byla každý rok v Budapešti. A Siri vždy, jako moje maminka, slyšela mé myšlenky dříve než jsem je vyslovila. Dlouho do noci jsme ve třech hovořili o Bohu a světě - maďarsky a německy, jedno přes druhé - a tyto tak rozdílné jazyky nám nevadily. Rozuměli jsme si a rozumíme si stále ještě.