Townstories

Můj nový byt je ve výškovém domě. Báječné, myslí si moji přátele. Kdo se stěhuje do výškového domu?  Moje malá rodina a já jsme se rozhodly tady žít. Měli jsme pro to dobré důvody. Život se neskládá jen z bydlení. Sociální struktura prostě  odpovídá tomuto prostoru. Supermarket, pošta,nemocnice, veřejná doprava a les začíná hned za mým bytem. V deseti minutách jsem u jezera a mohu plavat.

Opatrně zavírám dveře od bytu. Můj pes běží  přede mnou a vrtí ocasem. Vše je ihned očicháno. Někde objevuje starý hadr. S tichým vrčením ho nese do budoucího obýváku.A pořádkumilovně ho ukládá do rohu místnosti. Ihned se vypravuje za dalšími nálezy a skutečně nachází malé dřívko. A nese ho rovněž do koutu ke starému hadru. S hlasitým zavzdycháním se ukládá k hlídání svého nového pokladu.  Moritz provádí svůj první úklid, říkám si a hladím ho mezi ušima. Poté jdu k balkónovým dveřím a otvírám je. Můj zrak padá na vzdálený do nebo čnějící topol. Přivolávám svého psa, který také ihned stojí vedle mě. Beru ho do náručí a uk

Mladá žena s černo bílým psem si bezstarostně běží přes velký trávník pod mým balkonem.  Moritz začíná tiše kňučet a mohutně vrtí svým ocasem. Malý pejsek se zastavuje a kouká na nás nahoru. Moritz ho zdraví hlasitým štěkotem. Malý pejsek rovněž přátelsky vrtí ocasem.  Pak zaslechne velitelské zapískání a honem utíká za svojí paničkou.

Začátek vypadá dobře, pomyslím si, a jdu zpět do svého ještě pustého bytu. Zítra se stěhujeme. Spousta krabic je zapakována. Úkoly jsou v mé rodině dobře určeny. Každý zná svoji úlohu. Když jsem opouštěla dům, potkala jsem svého starého spolužáka.  Přátelsky se zasmál a zastavil.  „Taky se sem stěhuješ?“ Přikývla jsem a nastavila mu ruku k políbení „Dobrá, a kdy to bude?“ „Zítra“, odpověděla jsem, „Od zítřka tu také bydlím.“  „Určitě nebudeš litovat“, řekl. „Tady se dobře bydlí. Nic nás nezlobí. Život v této čtvrti je klidný a smysluplný. Mnoho štěstí zítra.Jo, kdybys mě potřebovala, prostě na mě zaklepej  a já ti pomůžu.“

Poděkovala jsem a cestou domů jsem ještě jednou promýšlela zítřejší den.

Netrvalo to ani týden a já si zvykla. Nové okolí mi není tak cizí. Za mého mládí tu stávaly malé rodinné domky. Na jaře tu rostly  sněženky a krokusy. Růže a chudobky v létě. Jiřiny na podzim byly nádherné a prostrkávaly své mohutné hlavičky zahradním plotem. Jabloně, třešně a švestky dávaly tolik čerstvého ovoce, že moje matka je mohla u pro nás nakupovat drobných zahradníků.

Jednoho dne musely malé zahrádky pryč. Mělo se tu stavět. Majitelé byli pochopitelně odškodněni. Dostali nabídku nových bytů. Především v nově budovaných obytných čtvrtích. Tenkráte bylo kvůli tomu  nekonečné množství protestů. Lidé nechtěli žádné věžáky. Žádný beton v jejich bujně zelených zahrádkách. Stát byl ale mocnější a tak byla vystavěna nová obytná čtvrť s nákupním centrem, plaveckým stadionem, školkou, třemi školami a třemi domovy důchodců. Nemocnice a veřejná doprava tu už byly. A čtyři autobusové linky ještě přibyly.

Moderních bytů bylo tehdy po málu.  Avšak přesto pracující občané měli bydlet ve světlých a slunných bytech. Jabloně, třešně a švestky teď už byly minulostí.Už třicet let existuje toto sídliště a když se zakládaly první zelené plochy,  chodila jsem se svojí malou dcerkou zvědavě okukovat vnitřní dvory. Dodnes jsou mými sousedy vynikající pracovníci, intelektuálové, vysoce kvalifikovaní inženýři a dřívější armádní příslušníci .Pestrá směsice lidí, pro které nebylo po německém obratu snadné dát jejich  životu nový smysl.

V mém věžáku bydlí i mladí lidé s více než dvěma dětmi, je tu školka, agentura, chráněné bydlení a mým bezprostředním sousedem je zubní ordinace.  Mladí lidé jsou velmi zdvořilí. Dobrý den, dobré jitro, prosím a děkuji jsou tu normální věcí. Pravicoví radikálové nejsou široko daleko k vidění. Pár pankáčů, kteří za letních nocí sedí na dětském hřišti a dělají muziku, tu je. Samozřejmě pro některé nájemníky jsou zdrojem věčného rozčilování. Malé děti, které malují na  naše betonové chodníky v každé generaci. Pomalované dveře a ráno nadávající domovnice, která je myje, také nechybějí. To nejlepší pro mého psa jsou ale příslušníci jeho rodu v této čtvrti.

Na druhé straně ulice v parku si bezstarostně hrají a dovádějí děti. Velká moderní kašna, která v horkých letních dnech láká psy a malé děti ke koupání, je živě projednávána. Můj domov neobklopen  několika přáteli, čerstvým berlínským vzduchem a studenou vodou jezera Müggel, mnoha zvířaty a také pochopitelně trochou klípků a tlachů o sousedech.

Když sedím na svém balkóně a sluním se, ptám se sama sebe, co mi vlastně chybí k velkému pocitu štěstí?

Kdy jsem za svého života jednou opravdu ztratila staré přátele?

Jsem pak smutná, to ale trvá ani ne pět minut a můj přítel láskyplně zachytí mé slzy. Tato vzájemnost je pro mne to podstatné. To tvoří můj domov.  Mít rodinný domek s hezkou  zahrádkou je už jen sen. Na to naše příjmy nestačí. Daleké cesty, je to hezké, ale když jsem zase doma, kam přicházím?

Sousedská nevšímavost a tolerantnost, nahlas i tiše, nemoc i zdraví, to všechno patří k mému životu. Smích a slzy to je můj denní chleba. Domov, kde jsem jen částí celku, ale celek je smyslem mého života

napsala Angelika Lübcke
z němčiny do češtiny přeložila Olga Wolfová

Stručné shrnutí:

Moje malé ostrovy

Stěhování je přede mnou. Stěhuji se do sídliště. Je ideální pro člověka i zvíře. Pro mne to ale není nová krajina. Zde jsem už jako dítě jezdila na pocházku s kočárkem pro panenku. Spousta malých rodinných domků stávalo tehdy na této zemi. Matka často kupovala, ovoce, květiny a čerstvá vejce od drobných zahradníků.  Pak přišel šok. Zahrádky zmizely a z šedého betonu tu byly vystavěny věžáky.Tisíce rodin dostaly, nové, světlé a moderní byty. Teď už ty betonové baráky stojí třicet let a já se sem stěhuji.