Townstories

Teprve třetí den jsme ji našli. Moji maminku. V nemocnici v O. S tržnou ránou na hlavě. Je 16. srpna 1961. Co se přihodilo?

Je 13., jasné ráno, matka opouští kolem osmé hodiny byt, jede k dědečkovi do Reinickendorfu. Dědeček právě nechal renovovat svůj byt a ona mu chce pomoci s úklidem. My, děti, vstáváme později, když nás tatínek vzbudí. Stručně vypráví, co se stalo. Na stole v obýváku leží rozložené noviny ND (Neues Deutschland). Čtu velká výhružně černá písmena nadpisů a jsem šokována. Nějak nemohu správně pochopit, co vlastně čtu, ačkoli všechno má konečnou platnost. Nádraží uzavřena, už se nemůže do západního Berlína. Kde je maminka? Stihla to ještě U-Bahnem? Uběhne dopoledne bez zpráv. Po naší ulici se mezitím valí z kasáren tanky směrem na Berlín. Tátův přítel, který má auto, se nabízí., že tátu vezme do Wilhelmsruh podívat se, co se děje. Celý den brumlá rádio. Oznamuje shromažďování lidí, zátarasy z ostnatých drátů, zoufalé činy. Odpoledne se dostáváme přeci jen telegram: "Irmchen nepřijela. Zdraví táta". Začínají se mi odvíjet různé obrazy. Máma je velmi dobrá plavkyně. Staré fotky z domova. Již ve 14 se věnovala plavání ve volném stylu. Co když se pokoušela přeplavat nějakou řeku nebo kanál a byla postřelená. Je to hrozné. Nenechávám na sobě nic znát. Sestře je teprve 5. Sedíme jen u okna a koukáme. Druhý den jde otec do školy, stranická skupina. Soudruzi nejsou nápomocni. Utekla. Ale kdeže, nenechá přeci své tři děti a muže ve štychu. Otec o tom mluví velmi věcně. Neprojevuje žádné emoce. Jsem bezradná, Jdu dolů k naší domácí a pomáhám v jejích obchodě s nábytkem utírat prach. Musím něco dělat. Pak vidím moji přítelkyni běžet kolem. Běžím ven a jen říkám: "Máma je pryč a my nevíme, kde je". Jdeme společně k ní domů a já vše vyprávím. Její rodiče jsou otřeseni. Je právě čas oběda, před tím je modlitba. Odpoledne se vrací z prázdninového tábora moje druhá sestra. Klíč je u sousedky. Všechno vyprávíme a čekáme, sedíme u okna. Najednou dostávám strach, že mámu již nikdy neuvidím. Druhý den začínám vařit oběd pro tátu a obě moje sestry. Je mi 13 a dosud jsem to nikdy nemusela dělat. Kuchařka leží u hrnce a jde to. Klobásy. Nevím najednou docela přesně co mám dát na pánev. Klobásy musí být šikmo nakrojené, aby byly na povrchu křupavé. Pak studuji ještě königsbergské karbanátky s kaparovou omáčkou a vejce s hořčičnou omáčkou. Omáčky jsou potměšilé, stále jsou v nich


hrudky. Tak uběhne další den čekání a nejistoty. Pak konečně ve středu přichází vysvobozující zpráva. Matka leží v nemocnici. Otřes mozku.. Navštěvujeme ji, sotva nás poznává. Působí dojmem slabosti a zranitelnosti. Dovídáme se, co se stalo. V neděli, poté co se dověděla na nádraží, že žádné vlaky směrem do západního Berlína nejedou, se chtěla vrátit domů. Na hlavní ulici, kterou chtěla přejít, rachotily neochvějně tanky. Došla do středu ulice a když zjistila, že není možné projít, chtěla se znovu vrátit na chodník a byla zachycena motorkou. Ztratila vědomí. Na její hlavě zela tržná rána a ona se tak dostala do nemocnice. To všechno se odehrálo prakticky přímo před našim domem. Kvůli všem těm zmatkům nám to neoznámili.

Teprve po 28 letech mohly být rány, které stíhaly město dennodenně, konečně zaceleny. Dlouhý proces uzdravování bude nutný. Zůstanou ale jizvy jako u mé matky?