Townstories

Na jedné lavičce na lesnatém břehu řeky Dahme, která se rozprostírá až k Langen See. A která později, blízko radnice v Köpnicku, naráží na Sprévu.

Po několika deštivých dnech opět svítí slunce přes klubka mračen zavěšená na nebi.

Přisedá si ke mně jakýsi starší pár, paní musela muže k lavičce dovést, protože je slepý. Toporné držení jeho těla ukazuje, že dočista nic nevidí.

"Berlínské okolí je přece jen krásné," říká mi ta žena a já zase upozorňuji na chomáče mraků, které na horizontu houstnou, jako by nám chtěly ten půvabný obraz ohraničit. Slepý muž mlčí, jeho pohled je strnulý.

Stydím za svoji momentální sklíčenost, která mne přepadla - je těžké ubránit se malomyslnosti, když se na tom podílí vlastní Já.

Utichli jsme. Dva z nás jsou ponořeni do krajiny, třetí zůstává osamocen v temnotě.

Tu vidím, jak se paní chápe oběma rukama mužovy levice. Chce mu v dlaních poskytnout teplo, které sice to chybějící vnímání nenahradí, ale může slepému dát pocit účasti, dokonce sounáležitosti. Ruce té paní jsou pro něho, jak doufám, jako lanoví onoho člunu, který kotví těsně u břehu.

Po malé chvíli si popřejeme dobrý den a oba jdou dále.

Zůstávám ještě na lavičce a přece se necítím sám.