Townstories

Mladá divoká léta
Dole na dvoře se píská. Naše zapískání jsou počáteční noty "drum Booggie". Signál pro mě a já letím dolů za svou přítelkyní. My bydlíme v bočním traktu čísla 8, pět pater a Ruth jedno. Když se ozve zapískání, vím, že je něco k projednání. A opravdu, Henry a Tommy jsou tu, aby nám sdělili rozhodnutí, kam se jde na konci týdne tancovat. "Pojedeme do Birke, tam hraje tento měsíc Mohrchen". Je to říční ostrůvek severně od Berlína a Mohrchen Deinert je naše oblíbená kapela, za kterou táhneme, kde zrovna hraje. Na žádnou muziku nejde tak dobře tančit booggie jako podle Mohrchen a jeho hochů. Je to naše nota, na to naše skupina, je to 10-12 mladých lidí, dávno přišla. Někdy jsme k vidění v Schmöckwitz, jindy v Rangsdorfu, třeba v restauraci u zdymadla Machnower nebo v Pichelsdorfu u Stößenseebrücke. S Rangsdorfem se pojí nepříjemná vzpomínka. Tam jsme jednou zapadli sněhem a museli jsme v ledově studené čekárně čekat až do tří hodin ráno, kdy konečně jel první vlak. Což moje matka považovala za planou výmluvu a vymýšlela si, co jsem mohla tou dobou tropit a předhazovala mi to ještě, když už jsem byla delší dobu vdaná. A propó, vdaná! Svého manžela jsem poznala v kavárně Nord, nebo lépe řečeno před kavárnou, o přestávce, kde jsem se zachytila kabelkou za jeho svrchník a utrhla mu knoflík. To je ale jiná, delší historie. Jo, pauza musí být konečně všude, kde se něco děje. Ať to bylo "Paresü", tedy Zahradní Restaurace Südende nebo Stadionterrasy na cyklodromu Neukölln, Nový svět a Kliehmsovy slavnostní sály v Hasenheide, Prater v Schönhauser aleji nebo Delphipalast u zoo. Nás to táhlo vždy tam, kde hrála naše muzika. Ovšem byly tu ještě i Badewanne spojené s velice zvláštními zážitky. Lionel Hampton hostoval ve sportovním paláci. Já tam také byla a ječela jsem celá pryč nadšením. Tak jednoho večera, když jsme byli v Badewanne, opravdu přišlo pár muzikantů od L.H. a později večer udělali Jam-Seession dohromady s domácí kapelou. Nezapomenutelné! O pár příčních ulic dál byly ještě Eierschale a v Lutherstrasse Booggie-Club. Klub byl v prvním patře a dole byl lokál s arénou uprostřed, kde jsme mohli jezdit na koních a oslech jako ve filmu Velká svoboda čís.7. V Schöneweide bylo ještě Heidecasino a květinová zahrada, které jsme říkali Blumentopp (květináč).A tak jsme tam protancovali nejedny podrážky.

Bez peněz, ale šťastní
Opravdový ráj pro tancechtivé býval v okolí nádraží Friedrichstrasse. Zvláště pro nás ze Západu. Za svých vyměněných 1 - 5 nebo 6 marek jsem mohla jít tancovat každý týden. Což za stejný peníz šlo na západě jen jednou do měsíce. Jaké tam byly ale hned u nádraží tančírny, Alt-Bayern a Rýnské tarasy. Rýnské terasy, můj obrovský propadák (trapas). Chtěla jsem oslavit své 21. narozeniny se svými přítelkyněmi a přáteli, tedy v předvečer, a protancovat se ke dni narozenin. Tak dobře jsem to vymyslela. Všichni prošli bez potíží dovnitř. Jen já ne. Ještě mi nebylo 21! A tam se mohlo až od jedenadvaceti. Udělala jsem účet v pravém smyslu slova bez hospodského. Pak tam byl ještě Franzikaner, rovnou u nádraží dole ve sklepě, Hajo-Bar o kousek dál dolů po Friedrichstrasse, taneční bar v hotelu Něva, kde se tancovalo kolem fontány. V Albertstrasse byla tančírna s tak nízkým stropem, že ze samého dýmu jsme vypadali, jako bychom se uřvali k smrti. Ve starém Friedrichstats paláci byla v patře tančírna a dole Melodie. Tam jsem ostatně měla první schůzku s mým nastávajícím.Ve Friedrichstrase byla ještě Malá Melodie, přímo naproti ještě jeden taneční bar a o kousek dál v Oranierburgerstrasse třípatrový taneční dům. Takže nekonečné množství tanečních příležitostí a nekonečné množství vzpomínek na krásné časy.