Townstories

Své dětství a mládí jsem prožila v Neuköllnu, jedné z jižních čtvrtí Berlína. Na jeho okraji, těsně na hranici s letištěm Tempelhof, mezi ulicemi Columbiadamm a Hasenheide, se nacházel park, který se dnes jmenuje Lidový park Hasenheide a měří asi 5O ha.

V polovině 17. století bylo území "Hasenheide" v majetku kurfirsta a sloužilo jako obora a lovecký revír. Později tam byli chováni zajíci a cvičili se střelci. Z části území vznikl "Jahnův park", pojmenovaný podle Friedricha Ludwiga Jahna /1778-1852/, "otce tělocviku", který v roce 1811 zřídil první německé cvičiště. V r. 1872 byl na jeho počest postaven 6m vysoký bronzový pomník, který je ještě dnes k vidění. Na podnět zahradního architekta Petra Josepha Lenné /l789-l866/, který byl Jahnovým současníkem, byly na volné části území vysázeny nejen akáty, břízy, buky a borovice, ale také kanadské topoly. Umožnil se tak vznik lidového parku. Během třicátých a čtyřicátých let minulého století vznikly plochy pro slunění, hřiště, divadlo v přírodě, minigolf, místo pro procházky se zvířaty, pro hráče šachu a muzeum tělesné kultury. Po druhé světové válce, v r. l945, byl z trosek domů nasypán skoro 70 m vysoký kopec, "Rixdorfská hora" (až do r. l913 se Neukölln jmenoval Rixdorf). Stojí na něm kamenná socha "žena na troskách", na památku žen, které se po válce v Berlíně zabývaly jejich odklízením.

K mému prvnímu svatému přijímání mi bylo splněno dávné přání: dostala jsem fotografický aparát Agfa-Box. Stál tenkrát 9,9O DM, fotografie byly formátu 6x9 cm a samozřejmě černobílé, barevné tenkrát ještě neexistovaly. Od té chvíle mě aparát ve světle hnědém pouzdře, které se nosilo přes rameno, doprovázel na každém kroku. Ráda jsem vyhledávala témata z mého domovského okrsku. Park "Hasenheide", (tenkrát ještě "Jahnův park") mi k tomu poskytoval mnoho možností. Lákala mě hlavně četná stinná místa, kde byli hráči skatu, obklopení množstvím starších mužů. To byli "kibicové", kteří se dívali mužům do karet a sem tam poradili. Všichni byli v tomto oboru odborníci. Málokdy jsem tam viděla ženu, hra byla doménou mužů. Snad to byla vzpurnost mých patnácti let, která mě jako outsiderku táhla na tato místa, protože o skatu nemám do dneška ani tušení.

Jak vypadá můj starý Jahnův park dnes?

Vcházím do Hasenheide hlavním vchodem. Stojí tam informační tabule s partnerskými městy Berlína-Neukölln. Nacházím tam také "Marino u Říma". Asfaltovaná cesta mě vede nahoru k pomníku. Tuto cestu jsem skoro před 60 lety používala, samozřejmě obráceně (shora dolů), abych po ní pouštěla svůj kočárek pro panenku. Když jsem běžela dost rychle, mohla jsem ho předhonit a dole zachytit, jinak vjel do křoví.

Otec tělocviku Jahn stojí dosud pevně na svém podstavci, pokryt patinou. Výraz jeho obličeje neříká nic o tom, kolik lidí viděl už jít okolo. Někomu tak málo sportovnímu jako jsem já nevěnuje ani pohled. Vidím v kameni vytesané názvy tělocvičných spolků z celého světa, například z Prahy, Washingtonu, Buenos Aires. Uprostřed je velká, dobře čitelná tabule:

Sleduji pohled otce tělocviku Jahna. Hledí na četné vyznavače joggingu, pobíhající v tomto slunečném ránu. Když jdu kolem velké louky, vidím mladou ženu, která začíná gymnastikou své ranní sportování. Na rozcestí se dám vlevo, napravo stojí u stromu nehybná tmavá postava. Také já nejsem prosta předsudků. Muž na kole se dvěma psy mi poskytuje více jistoty.

Je mi nápadné, že na cestách leží spousta papírů a několik odpadkových košů je převržených. Dříve tu to bylo upravenější. Úzká cesta mě vede vzhůru k "Rixdorfské hoře". Je to tu velmi osamělé, srdce mi bije trochu rychleji. Potkávám ale dva procházející se, zřejmě Turky. Nevím, zda mému "Dobré ráno" rozumějí. Nahoře stojí ještě velké kameny, ale názvy pamětihodností se šipkami ukazujícími směr už nejsou k přečtení. Také vzrostlé stromy a husté keře překážejí rozhledu. Na cestě dolů opět zdravím kamennou "ženu z trosek", která stále ještě vypadá hubená a upracovaná. Dřevěný můstek mě pak vede přes biotop, který zde v době mého mládí ještě nebyl. A pojem "biotop" jsem tenkrát také ještě neznala.

Jdu po okraji parku, který je zde ohraničen hřbitovní zdí. Přicházím na pastvinu se srnkami a ovcemi. Zde se setkávám se ženou, která zvířata krmí. Dáváme se do řeči.

Její rodina tu byla usedlá ode dávna a ona sem přichází každý druhý den, aby zvířata krmila jablky, poskytla jim dostatek vitaminů, protože nerozumní lidé se svými nudlemi a chlebem působí jen to, že zvířata onemocní. Zdá se mi, že ve mně hledá pozorného posluchače. Začíná nadávat na cizince (jen vytahují přídavky na děti) a na stranu zelených (jsou to všechno zločinci). Vlastně by se mělo 70% lidí vyhubit, protože jsou všichni špatní. Moji námitku, že cizinci přispívají k našim důchodům, odbude odpovědí, že jen taktak platí daně a z přídavků na děti mají ještě zisk. Vidím, že pro ni nejsem vhodným diskusním partnerem, přeji jí dobré jitro a honem odcházím.

Jdu k východu kolem místa pro minigolf. Na ulici vidím plakát na "očistnou akci". Nejde ani tak o sbírání odpadků, jako spíš o to, aby park zůstal místem pro rekreaci. Dealeři, kteří se tam zdržovali, byli vykázáni. Je mi teď jasné, že můj předsudek nebyl tak neodůvodněný, když jsem několik tmavých typů potkávala s nedůvěrou a trochou strachu. Můj starý Jahnův park se změnil. Hned tak tam nepůjdu na procházku, ale stromy a příroda budou trvat ještě mnoho staletí, kdy my už nebudeme žít.