Townstories

Žádná jiná stavba nezosobňuje "můj Berlín" víc, nežli Brandenburská brána.

Tenkrát
Bylo mi pět nebo šest let, když jsme procházeli s otcem Zoologickou zahradou, podél "Aleje loutek", jak Berlíňané nazývali ulici vedoucí k Brandenburské bráně, kde na každém metru po obou stranách stály sochy slavných osobností

v životní velikosti. Otec mi při tom vyprávěl o přeslavných císařských dobách, kdy císař a jeho regiment projížděli branou na vyhřebelcovaných koních a lidé vpravo a vlevo v aleji během velké slavnostní přehlídky radostně jásali. To pro mne znělo jako pohádka a byla jsem smutná, že jsem tehdy ještě nebyla na světě.

Za Brandenburskou branou začínala ulice "Unter den Linden". Otec si broukal šlágr "pod lipami, pod lipami, s Magdalenou jdeme sami…" a hleděl na mne. Přitom se šelmovsky usmíval. Krátce nato začala 2. světová válka, na jejímž konci bylo říšské hlavní město obráceno v trosky. Těch několik starých staveb z 18. století, které ještě stály, bylo bombami a granátovými střelami tak poničeno, že pohled na to vyvolával lítost a hluboký smutek. Nic ze staré krásy nebylo k vidění, dalo se to jenom tušit.

Dnes
V souvislosti s jednou návštěvou Hanse a Ilsy, příbuzných mého muže, jsem si zaznamenala následující obraz. Oni pocházeli původně z Uckemarku a přestěhovali se na začátku padesátých let do Kaiserslauternu ve Falci. Z dřívější návštěvy Berlína znali jen jeho západní část a nyní, na konci devadesátých let, zde byli znovu, aby si prohlédli Berlín spojený a proměněný. Zase jednou chodit po "Unter den Linden", projít se pod Brandenburskou bránou, to jim za tu cestu stálo. Jejich úžas byl opravdu velký, když okolo brány viděli čilou stavební činnost. Nová kupole na Reichstagu byla teprve před několika dny uvolněna k prohlídce. Obětovali jsme téměř hodinu čekání na to, abychom do ní vstoupili a ze střešní terasy se mohli podívat na Berlín. Později jsme se posadili do "Café Dresler" a posilovali se kávou a zákusky. A zatímco jsme pojídali dorty a povídali si o starém a novém Berlíně, vzpomněla jsem si na jednu stejně dlouhou procházku. Tehdy jsem přijala také roli vypravěče, jako dnes se pokoušela postavit most mezi minulostí a přítomností. Začala jsem své návštěvě líčit následující příhodu.

Před 25 lety
Když Jensovi, mému mladšímu synovi bylo deset let, vedli jsme občas rozhovory, při kterých jsem mu vyprávěla o centru Berlína, o nádherné ulici Unter den Linden, o Pergamonmuseu, o Humboldtově univerzitě a jiných impozantních stavbách starého, toho času východního Berlína. On přirozeně některé budovy znal z fotografií v časopisech nebo z televize. Ale na vlastní oči je neviděl. Jeho Berlín dosahoval jen ke zdi, kterou v roce 1961 byl náš západní Berlín "opevněn". Jedno, zda jsme jeli v létě do Tegelu nebo do Wannsee, abychom navštívili babičku ve Spandau, nebo jsme jeli jen na procházku do Rudow. Jeho Berlín se jmenoval Západní Berlín. Znal pouze letiště nebo železnici, a pokud se jelo autem, muselo se vyjíždět dvěma přesně určenými ulicemi.

Objevila jsem při svém vyprávění v jeho očích takovou zvědavost a touhu, jaká vzniká u lidí při pohledu na vzácné pamětihodnosti. Tehdy jsem se rozhodla, že jakmile bude vhodný čas, zažádám na úřadě o propustku na jednodenní pobyt ve východním Berlíně, hlavním městě Německé demokratické republiky. Jela jsem tedy autobusem a metrem na kompetentní úřední místo, na Waterloo-Ufer.

V západním Berlíně byly pro tento účel zřízené jen dvě nebo tři kanceláře, kde zaměstnanci východního Berlína měli "Správu" a kde seděla "Lidová policie". Tyto kanceláře byly během hodin pro veřejnost vždy silně obleženy západoberlínskými občany, protože to byla jediná možnost, jak navštívit příbuzné ve východní části města.

Muselo se proto počítat s dlouhým čekáním. Obdržela jsem velký formulář pro vyplnění žádosti. Běžné osobní údaje, otázky na povolání a spolucestující děti. Svědomitě jsem listinu vyplnila. "Lidový" policista vše prohlédl skrz na skrz a udělil na žádost několik razítek. Pak mi dal lístek s číslem a řekl: "Za tři dny si můžete povolení k cestě vyzvednout". Cestou domů jsem si pomyslela, že snad bude příští týden pěkné počasí. Po třech dnech jsem se vydala za povolením znovu. Podobně přeplněné prostory, ale za stoly úplně jiné tváře. Třebaže jsem měla cedulku s číslem od minule, musela jsem si vzít nové číslo z automatu a opět čekat. Konečně mě zavolali. Byla mi předána zelená skládací karta s vyplněnými osobními daty a s předepsaným hraničním přechodem "Fridrichstrasse". Jedna strana byla opatřena písmenem E pro vstup, druhá písmenem A pro odjezd. Dodatečně jsem dostala ještě jednu kartu k vyplnění až při přechodu na hranicích: "Prohlášení o platidlech a předmětech vyvážených s sebou."

Udělám teď pauzu ve vyprávění a objednám ještě konvičku kávy. "Můj bože - to bylo tak všechno komplikované," řekla Ilsa a já to mohla jen potvrdit. Chtěla jsem přece jen z jedné části Berlína zajet do druhé. Ale bohužel, politické události se postaraly o to, že uprostřed Berlína tvořila hranici pevná zeď.

"No a teď, jak tvoje historie pokračovala dál," ptal se Hans, "odjela jsi potom s Jensem?"

"Ano," odpověděla jsem a vyprávěla dále.

Bylo to jednou v sobotu, když jsem s Jensem vyjela "tam naproti", jak jsme my západní Berlíňané říkali. Na nádraží Kochstrasse se ozývalo z tlampače: "Poslední nádraží v Západním Berlíně - příští zastávka Fridrichstrasse!" Třebaže mezi oběma stanicemi ležela ještě dvě nádraží, projížděl jimi vlak bez zastavení. Můj syn to sledoval přes okenní tabulku a šeptal mi, že na nástupišti stojí "Vopos" (SNB). To byla obvyklá ostraha na východoněmeckých uzavřených nádražích.

Nádraží Fridrichstrasse - bylo odjakživa přestupní nádraží. Dlouhé široké průchody pro chodce, několik poschodí nad sebou. Mnoho schodů, které vedly k jednotlivým nástupištím pouliční i meziměstské dráhy. Vystoupili jsme, pospíchali po schodech nahoru a zase dolů, přes průchody opatřené sloupky se značením vedoucím chodce vpravo a vlevo nahoru, kde zase bíle natřené desky z kartonu nebo ze dřeva vymezovaly hranici, až k jednotlivým malým a těsným dřevěným budkám, ve kterých se odbývala pasová kontrola. Mezi červenobílými

zátarasy se tvořila dlouhá fronta lidí. Trvalo přes půl hodiny, než jsme opravdu vykročili na ulici. Nadechli jsme se prvně zhluboka a Jens se mne zeptal: "Jsme nyní konečně na Východě? Připadám si, jako bych byl cizinec!"

Šli jsme kus po Fridrichstrasse směrem k "Unter den Linden", doleva, až k této široké, světově známé aleji. Ihned se mi zdály nápadné stromy v prostřední části promenády, které byly patrně zasazeny až po válce. Jinak by jejich koruny musely být mnohem košatější. Prošli jsme kolem staré státní knihovny Humboldtovy univerzity a zábavním parkem až k berlínskému Dómu. Stala jsem se synovi průvodkyní městem a překlenovala oblouk od času císařova - přes Hitlera - a poválečné období až po dnešek. Výlohy v nemnoha obchodech, které tu byly, nezajímaly ani jeho ani mne. Ačkoliv byla sobota a ulice velmi živá, působila do jisté míry bezútěšně. Atmosféra, kterou se tato ulice kdysi honosila, byla podle mého pocitu totálně pryč. Můj syn měl více než tisíc otázek a já podle nejlepšího vědomí a svědomí podávala svoje svědectví. V kavárně Opera naproti památníku "Nová stráž" jsme si udělali přestávku, abychom něco pojedli. Usadili nás k jednomu stolku v rohu u okna, u něhož už seděl jeden starší manželský pár. Pán pohlížel na mého syna přátelsky a upozornil ho na výměnu stráží, která se právě děla přes ulici. Ochotně mu objasnil, jako dědeček vnukovi, smysl a účel tohoto konání. Ceremoniál střídání stráží s onou vojenskou dokonalostí shledal můj desetiletý syn nanejvýš napínavým, neboť ještě něco takového nikdy neviděl.

Pak jsme se zas vydali zpět k Brandenburské bráně. Jens sotva mohl očekávat, že ji uvidí úplně zblízka. Jeho i moje rozčarování bylo přesto velké, neboť i na východoberlínské straně byla z obou stran uzavřena. Jenom se dotknout nebo projít dole skrze ní nebylo možné. Tak jsme udělali čelem vzad a nastoupili cestu domů.

Spokojeně a svým způsobem i šťastně pozoroval můj syn všechny stavby od Schadow po Schinkela. I když už zde nestály v takové dokonalosti jako kdysi a jejich zdi a věžičky stále nesly znamení války, zanechaly v něm přece hluboký dojem, představu o někdejší nádheře a lesku starého Berlína. Z nejhlubšího srdce, se zvláštním svitem v očích, řekl mi větu, na kterou po celý život nezapomenu:

"Mami, teď vím, že žiji v největším městě Německa, v hlavním městě. Toto zde je - hlavní město Německa!"

Znovu v přítomnosti
Poté, co jsem tento zážitek vylíčila své návštěvě, hleděli jsme si i my vzájemně do očí a byli jsme téhož mínění. Je to jednoduše dobré a krásné, že už není žádná zeď. Berlín je zase Berlín, i když se tak velice změnil. Ale pokud Brandenburská brána ještě stojí a v ulici "Unter den Linden" - kvetou stromy, B e r l í n nikdy nezanikne.

Ostatně můj syn patřil k prvním západním Berlíňanům, kteří 9. listopadu 1989 šplhali přes proraženou zeď a rozběhli se k Brandenburské bráně.