TownStories
Shrnutí: Hřbitovy jsou částí obydlených míst. Berlínský městský obvod Treptow jich má víc. O dvou z nich, které sousedí přes velmi frekventovanou ulici, vypráví tento text. K tomu patří také vzpomínka na víc než tisíc mrtvých, kteří byli zavražděni v jednom fašistickém koncentračním táboře.
Pro mrtvé z docela starého Treptowa, začala cesta do nejistoty onoho světa nejprve skutečnou přepravou v člunech přes Sprévu, na hřbitov na poloostrově Stralau. Ani starým Řekům se na cestě do Hádu nevedlo jinak. Teprve koncem 19. století byl na půdě Treptowa zřízen hřbitov, a to v dnešní východní části Plänterwaldu. Že hřbitov, "Friedhof", chová v sobě slovo "mír", který by měl provázet zemřelé, je sice nasnadě, ale není to úplně případné, poněvadž "Vriethof" bylo také předdvoří. Přesto však je možné přiznat takovému slovnímu obsahu nějakou naději. Bez té se smrt neobejde.
I "Obecní hřbitov Treptow" se ukázal za čas jako příliš malý, proto bylo nutné hledat větší místo pro pohřbívání zemřelých. Příhodný terén se našel právě na Baumschulenwegu.
V roce 1912 mohl být vysvěcen nový hřbitov, který ovšem o dobrých dvacet let později byl nazýván už zase "starým hřbitovem". Jde o "Waldfriedhof" (Lesní hřbitov) na okraji "Königsheide" (Královského vřesoviště). Ostatně již Michelangelo soudil, že "není míru nežli v lesích". Na nejvýše položeném místě areálu, které bylo předtím užíváno vojskem k nemírovým účelům, bylo zároveň zřízeno krematorium, jehož uspořádání mělo připomínat řeckou klasiku. Jelikož areál byl ve 2. světové válce zčásti poničen, musela být následně zřízena pro zpopelňování prostá náhradní stavba.
Pohřby žehem byly v Prusku od roku 1911 povoleny zákonem. K nim vyjádřila svůj odpor evangelická církev. Městský okrsek Treptow v této věci sehrál jakousi průkopnickou roli. V roce 1896, kdy se konala "Berlínská výstava řemesel", byl totiž v treptowském parku zřízen první urnový háj. Sice přečkal poslední válku, ale později byl stejně zbourán. Běžné pohřby bylo možno zatím vykonávat na Starém hřbitově na Königsheide do roku 1961, ale pak byl tento způsob ukládání do země zakázán kvůli blízkému vodnímu dílu v Johannisthalu, jiné městské čtvrti Treptowa. Spalování bylo ukončeno v roce 1994, poněvadž filtrace plynových zplodin byla podle novějších předpisů nedostatečná. V létě 1999 bylo uvedeno do provozu nové krematorium. Jeho architekty jsou Axel Schultes a Charlotte Frank, kteří mimo jiné navrhli také Úřad spolkového kancléře v Tiergartenu. Za objekt spalovny v Baumschulen-wegu obdrželi "Cenu německé architektury".
Vznikl co do výšky a plochy velký dům z pohledového betonu a skla, se dvěma podzemními poschodími pro kremaci zemřelých, jak se to nazývá v odborném jazyce. Obrovská kondolenční hala připomíná chrám, který činí současného Boha velkým a smrtelníky malými. Dvacet devět sloupů dokola stoupá do výše ke světelným bodům. Tyto sloupy jsou symboly síly a stálosti, zatímco na hřbitovech popraskané pilíře jsou znamením pomíjivosti všeho na Zemi.
I tento hřbitov na Baumschulenwegu se ocitl již začátkem třicátých let na hranici svých prostorových možností, tak musel být zřízen nový - právě "Nový hřbitov", na druhé straně Kiefholzstraße. I hřbitov může mít více stran. Především pro Berlín sestává se toto pohřebiště z pravoúhlých "příbytků" na ploše čtyř set čtverečních metrů. Smrt a místo smrti jednotlivce nemají prý být nápadné. Památník italské vlády upomíná, od roku 1996, na padlé tohoto státu ve válce, nedaleko je háj cti pro německé antifašisty a socialisty.
Při obnovené oboustranné cestě ke "Starému hřbitovu" se setkáváme s pískovcovou figurou "truchlící" v nadživotní velikosti od Fritze Cremera, což je replika skulptury z roku 1948 pro "Vídeňský centrální hřbitov". V domě vzadu za branou jsou uschovány v typické skříni na spisy, s roletou, tři obyčejné pořadače. Ty čítají 1195 formulářů, již poněkud zašlých, velikosti DIN A 5, řádně vyplněných jmény, daty narození, náboženstvím a dnem zpopelnění, tak zvané "průvodní doklady". Je v nich kolonka s otázkou po příčině smrti, avšak místo toho je uvedeno: "KL Shn" - což znamená "Koncentrační tábor Sachsenhausen". Protože v letech 1940 a 1941 v tomto koncentráku ještě neexistovaly žádné pece, byly zavraždění spalováni v krematoriu na Baumschulenwegu. Oněch 1195 mrtvých, jejichž popel byl zakopán na Starém hřbitově, a k tomu ještě 1284 zesnulých, uložených na pohřebním poli Altglienicke, svahu přilehlém k části Treptowa.
Na hřbitovech se protínají časové roviny mezi minulostí a věčností, a člověka to nutí myslet na smrt jako konečnost, ne na umírání, ne na zabíjení. U krematoria v Baumschulenwegu stojí od roku 1956 pomník pro ty, kteří byli usmrceni v koncentračních táborech a jsou zde pochováni. Je vyzdoben verši od Waltera Dehmela, začínajícími slovy: "Vyzváni k vážnému tichému usebrání", končícími "a my slibujeme vám, nezapomenutým mrtvým, že stvoříme nový lepší čas". Bohužel je památník tak vysoký, že nemám kam vložit ani jediný kamének vzpomínky.
