Townstories

Když jsme pristávali s letadlem v Olbii na ostrove Sardinie, snili jsme o jarním vánku, kvetoucích mandloních, hrejivých slunecních paprscích.
Ale do uší nám dul studený vítr. Nastoupili jsme do autobusu, který nás mel zavézt do Macomeru. Nebe je potažené tlustými šedými mraky, zeme pokryta rozmernými snežnými poli. Nevideli témer jsme nevideli domy, sdružené do vesnic, pouze jednotlivé usedlosti se tiskly ke kopcum, jakoby hledaly u nich ochranu. Pastviny a háje korkových dubu jsou obehnány nízkými zídkami z velkých kamenu. Obcas táhnou podél cesty ovce.
Prijíždíme do Macomeru.

TOWNSTORIES
BENVENUTO BIENVENIDOS BUDTE VÍTÁNI WILLKOMMEN BENNENNIDOS

Setkávají se úcastníci tohoto evropského projektu z Ríma, Madridu, Prahy, Ulmu, Berlína. Tentokrát jsou hostiteli Macomerští. Uvítají nás stejne neprístupne a zamlkle jako ta krajina?
My, Berlínané, jsme v hotelu jako první. Je stále ješte klid. V ocekávání vecí príštích jen chceme pro povzbuzení vypít kávu v bistru. Tam už na nás cekají naší hostitelé, je to veselé, oživené a srdecné privítání. Naše jazyky nedokáží mluvit recí tech druhých, ale naše oci hledají a vzájemne se nalézají.
Vecer nastupují všechny skupiny. Snemování zacíná.
Posloucháme texty a prohlížíme fotografie úcastníku k tématu Kde se cítím doma. Texty se prekládají. Ale více než slova vypovídají o vztahu prednášejících k o sobnímu, intimnímu doma, a to kdekoli na svete, jejich nadšení, živost a elán. Pred ocima naslouchajících vyvstávají velmi osobní obrazy lásky k okolí, kde žijí. A já si myslím, že každý z nás se pokouší odkrýt a pochopit, co je pro toho druhého tak duležité.
Poslední vecer jsme byli obslouženi v dome volného casu na hore sv. Antonia. Jako zákusek nás ocekávalo prekvapení. Skupina mladých lidí v bohate vyšívaných krojích zacala za doprovodu harmoniky tancit sardinské tance. Pak jsme byli vyzvání, abychom se pridali. Naše nohy se pohybovaly ve spolecném rytmu. Naše ruce se spojily,vytvorili jsme dlouhý retez, který se vlnil, vzdaloval a znovu približoval. Nehovorili jsme recí tech druhých, ale bylo to jakoby se každý z nás vznášel na jediné velké vlne.
Na záver se rozeznely staré sardinské melodie zazpívané mužským peveckým sbore. Smutné, melancholické, živé a úsmevné melodie probudily ve mne vzpomínky, které vlastne ani nemohu mít, nejsem preci Sardinanka. Avšak hudba rozechvela moji duši a obrazy stoupaly do výše - snad z knihy Rákos ve vetru od Gracie Deledda, nositelky Ceny za literaturu za rok 1926, kterou jsem pred cestou cetla. Odrážely se tyto obrazy na mé tvári? Moje sousedka me chytla za ruku a rozesmály jsme se. Nemluvím jejich recí, ale naše ruce jsou jako spolecná resonancní deska, která pretvárí tóny do srozumitelné reci.
Stiskem ruky jsem vyslovila dík za tento okamžik. Pak se naše ruce rozpojily, chtela jsem neco ríci a neznala jsem cizí slova. Pokusím se jim naucit.

Regina Burow