Na nástupišti v Madridu
napsala Agnes Barbara Kirst
z nemciny do ceštiny preložila Dagmar Olšarová
-
Na nástupišti v Madridu
vyptávaly se Karen, Barbara a Katka,
jak by se dostaly do Toleda.
"No capito "byla odpoved,
nebot španelština našich dam
byla dosud v plenkách.
"A co ted?"
-
A hle! Po schodech dolu beží
otec, matka a díte se zmrzlinou.
A otec, takový milý,
rozumí dámám a
trpelive jim vysvetluje
požadovanou cestu.
"To máme štestí!"
-
Pet minut metrem.
V Alvaru prestoupit
na autobus císlo 7.
Do Toleda jsou to jen tri hodiny!
"Co, tri hodiny!" Naše dámy uvažují,
nakonec je už po jedné.
"Vyplatí se to?"
-
Prijede metro plné lidí,
otec nastrká matku a díte
a nakonec také naše dámy
do oddelení - "Zustante, prosím, u me!
Pak máte na príští estacione
východ hned u sebe!
"Jak je milý!"
-
A tak ty naše tri jedou,
namackané jako sardinky,
jednu ruku na držadle,
tašky pritisknuté.
Náhle kápne se stropu
a papá, úplný gentleman,
podává kapesník.
"On je andel!"
-
A tak se otírají a trou
a zacínají se cítit nepohodlne.
Vida, nástupište! Záchrana!
Naše hrdinky vyplují z metra
plné radosti - brzy však vystrízliví.
Mely by hlásit škody.
"Co je to?!"
-
Zipy, spony, vázacky
zejí otevrené a zaražene registrují
díry v kapsách.
Náhle vše do sebe zapadá,
otec, matka, zmrzlina a díte,
kterí se o ne tak mile starali,
byli rodina kapesních zlodeju.
"Takový prušvih!"
-
Naše Katka se vytahuje"
"Kdybych te tak dostala do ruky!"
Ale metro už jede dál
a zlost se brzy mení ve smích:
I když lotri meli príležitost,
"estacione" byla zrejme príliš krátká
Otevrené kapsy jsou plné -
"Je to možné? Kdo by tomu uveril?"
volají Karin, Barbara a Katka:
"To jsme mely štestí!"
|