Townstories

Nevzpomínám si na jméno náměstí svého dětství, protože bylo kvůli politickým proměnám třikrát přejmenováno.

Jako dítě jej mám ve vzpomínce velké, ale dnes už takové není. Bylo plné hustých listnatých stromů, které v době letních veder poskytovaly příjemný chládek. Uprostřed, postavená na samostatném soklu, se nacházela socha velmi vážného pána s rukou na hrudi, jako by tak mírnil nevyléčitelnou bolest. Zkamenělý v bronzu, jeho ztracený pohled vypadal, že vyhlíží na horizontu lepší budoucnost. Tato socha mne vždycky melancholicky naladila. Bylo mi toho muže líto, neboť se zdálo, že se mu nikdy jeho sny nevyplnily. Také moje babička žila na náměstí mého dětství.

Možná si nemohu vzpomenout na všechna ta měnící se jména také proto, že osoba, která byla základem mé mladické melancholie, ve svém bronzovém vězení vypadala jako mrtvá. Nemám už ani chuť myslet na to, že všechny stromy byly pokáceny, že socha byla stržena, a že z domu mé babičky se stala obchodní banka. I když se mi mnohé poztrácelo, zůstane tento kout vždy oblíbeným místem mých vzpomínek.