Townstories

Ve svých dvou a půl letech jsem se v květnu roku 1933 přestěhovala s rodiči na Malou Stranu do Josefské ulice. Malá Strana má ze všech pražských čtvrtí nejvíce starobylých domů. Z toho důvodu se zmíním krátce o historii alespoň několika z nich.

Dům, do kterého jsme se přestěhovali, byl postaven po roce 1720 s použitím vyhořelého domu, který už od roku 1548 patřil Popelům z Lobkovic. V roce 1841 přešel po třicetiletém držení v majetku hostinského Schnella do vlastnictví knížat Oettingenů – Wallersteinů.

V druhé polovině 19. století v domě bylo malostranské gymnasium (říká se, že jeho žáky byli m.j. i Karel Čapek a Jan Masaryk – syn presidenta Masaryka). V době, kdy jsme se přestěhovali, se škola měnila na obecní byty. Dům se nachází mezi dvěma kostely. Naproti je škola, do které jsem chodila v letech 1936-1944.

V kostele sv. Tomáše jsem byla u prvního svatého přijímání. Jinak jsme tam chodili vždy o Velikonocích na vzkříšení a o Vánocích na půlnoční mši. Kostel sv.Tomáše, původně gotický, v roce 1285 daroval král Václav II. augustiniánům. Byl to jeden z mála kostelů, který zůstal v husitském období katolický. Byl proto zapálen a musel být přestavěn. Za vlády Rudolfa II. se stal „dvorním“ kostelem. Je zde pohřbeno několik členů Rudolfova doprovodu včetně dvorního architekta Ottavia Aostalliho a sochaře Adriaena de Vriese.

Po zásahu bleskem v r.1723 byl kostel přestavěn Kiliánem Dienzenhoferem, při čemž gotický půdorys kostela zůstal zachován. Nástropní malby v kostele jsou dílem Václava Vavřince Reinera.

Nad hlavním oltářem v nádherných rámech jsou dnes už jen kopie dvou Rubensových obrazů „Umučení sv. Tomáše“ a sv.Augustin“(originály jsou uloženy v Národní galerii).Bohaté zařízení je vesměs barokní z první poloviny osmnáctého století. Školní mše jsme měli vždy v neděli v kostele sv. Mikuláše na Malostranském náměstí.

Chrám sv. Mikuláše – perla baroka – byl vytvořen postupně nezávisle na sobě ve třech obdobích: 1704-1711 Kryštofem Dienzenhoferem (trojlodí), 1737-1752 Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem (kněžiště), 1755-56 Anselmem Luragem (kupole). V roce 1941 jsme v tomto kostele byli biřmováni.

Naproti škole v Josefské ulici je kostel sv. Josefa, kam jsme jako žáci vždy před vyučováním zaběhli. Kostel je ranně barokní a byl postaven pro řád karmelitek v letech 1686-1692. Je opatřen plastikami sochaře Matěje Jäckla. V době, kdy jsme tam chodili, už tam nebyly karmelitky, ale anglické panny. V tomto kostele jsem v červnu 1954 měla svatbu. V květnu 1955 jsem se přestěhovala do Karmelitské ulice č.p. 375.

Domy byly poprvé číslovány až v roce 1770, podruhé 1805. Toto číslování platí dodnes (tzv. popisná čísla). Před tím byla na domech domovní znamení. Znamení si majitel mohl určit a zobrazit pouze se souhlasem města. Výjimečně má jen několik málo domů dvě domovní znamení. Prvotně domy označovali řemeslníci znakem svého řemesla.

Nejstarší domovní znamení v Karmelitské ulici jsou na domě, kde bydlím. Je to v kartuši znamení kolářovo: kolo s částí vozu a datum 1555 označuje, kdy sem bylo znamení vsazeno. Z archivů víme, že dům patřil kolářskému mistru Janu Šteflovi a říkalo se zde „U koláře“.

Po vítězství na Bílé hoře v domě bydlel císařský rada Jan Čejka z Olbramovic a začalo se zde říkat „U císařské koruny“ podle domovního znamení zlaté koruny. V domě se narodil Josef Schulz, který po požáru Národního divadla prováděl jeho obnovu.

Doufám, že z uvedeného je zřejmé, že doma se cítím v Praze na Malé Straně v domech, které dýchají historií. Stále se dovídám něco nového a do konce svého života nebudu schopna vše prostudovat. Ať jsem kdekoli, v Čechách nebo v zahraničí, vždycky spěchám domů na Malou Stranu, i když bydlení v historických domech často neposkytuje pohodlí, na které je většina lidí 21.století zvyklá. V poslední době mi dost vadí silná automobilová doprava, která je přes Malou Stranu vedena a historické domy tím značně trpí.