Townstories

Již jednou jsem napsal kreativní vyprávění na téma "Řeka ve městě, kde žiji"netradičním způsobem při povídání o Vltavě, jak ji viděl umělec-hudebník ve svoji skladbě a mohu říci, že se to líbilo. Potvrdilo mi to několik posluchačů (asi z Berlína), kteří se o přestávce chtěli dozvědět některé detaily.

Chci i toto vyprávění pojmout podobným způsobem a to tak, že chci vylíčit to místo, "kde se cítím nejspokojenější",záměnou za "kde se cítím doma".
Musím se vrátit prakticky o asi 75 až 76 let zpátky, kdy to vše začalo (nyní je mi přes 80 roků).Bydlel jsem tehdy ještě v samostatné obci asi 10 km od Prahy (nyní už je mnoho let součástí Velké Prahy). Asi 200m od bydliště vedla rychlíková trať Praha-Kolín-Brno. Podél trati ve vzdálenosti asi 20 až 30m od kolejí se po obou stranách rozkládal rozsáhlý les, převážně jehličnatých stromů, čím blíže trati, tím hustší a menší stromy.

Asi 100m od našeho bydliště byl velmi pěkný, hustý lesík na ploše 2 ha (asi 100m podél trati a 200m do hloubky směrem od trati). To bylo naše eldorádo, moje a 3 až 4 pětiletých hošíků. Kolem poledne se ozvalo volání našich maminek: "Karle, Jirko, Láďo na oběd" a odpoledne znovu les a to už i ve společnosti starších (8 až 9letých) chlapců, od kterých jsme odkoukali postupně různé druhy her, např. na indiány, na válku se šiškami, kterých tu pod stromy leželo spousty. To jsme se též od starších hochů dozvěděli jména, známá i většině dnešních chlapců, jako jsou Vinetou, nebo Old Shatterhand. Tehdy jsme věděli jen to, co jsme pochytili od starších hochů, kteří si to už uměli přečíst v knížkách od Karla Maye. To ještě nebyly filmy, jako dnes o různých dobrodružstvích legendárního indiána a jeho bílého přítele. Dnes mohou děti vidět další dobrodružství z divokého západu, jako např. “Sedm statečných“ a mnoho dalších. Tak plynuly naše krásné dny, velmi podobné jeden druhému, jen ta dobrodružství se trochu lišila a občas tu nějaký ten šrám, boule a nechyběl ani pláč a nakonec i úprk domů k mamince.

Do tohoto mého ráje jsem svého času zavedl i moje dvě dcery a ještě později také moje vnoučata a domnívám se, že i jim se ten můj ráj zamlouval. Ten můj bývalý ráj je nyní už o hodně menší, méně než poloviční, neboť civilizace nezadržitelně postupuje výstavbou vilek s okolními zahrádkami pro okrasu. Ale já se sem stále rád vracím a cítím se tu nejspokojeněji a doufám, že se sem budu moci ještě nějaký čas vracet a těšit se už jen z torza minulého eldoráda (i když už jen malé části) toho mého nejmilejšího místa s těmi nejlepšími vzpomínkami na něj.