Townstories

Kde to vlastně je doma? V mém domě, v mém pohodlném křesle nebo v posteli? Je to snad místo, kde jsem se narodila? Třeba to je místo, kde jsem vyrůstala a hrála si s jinými dětmi. Mohlo by to být i místo, kde právě teď žiji. U mne to je zdánlivě jednoduché, v Praze jsem se narodila, studovala, pracovala, v Praze jsme si postavili domek, moji rodiče i manžel tu jsou pohřbeni. Moje vazba na Prahu je velmi silná.
Mám pohodlný byt, krásnou (bez nadsázky ) kočku a malého pejska… Lidé kolem mě hovoří řečí, kterou perfektně ovládám, znám zvyklosti svého okolí… Jsem tu doma. Miluji Karlův most, každý kámen je mi blízký, oba kostely sv. Mikuláše, řeku, parky, zoologickou zahradu, Národní divadlo… Miluji své město a jsem tu doma.

Avšak nemám zde žádné příbuzné, děti jsem mít nemohla, jsem úplně sama. Rodiče, prateta, strýc, manžel, všichni jsou mrtvi. Mám pochopitelně dost přátel, ale ti mají vlastní rodiny, spousty starostí a málo času.. Jsem tu sama. Jsem tu opravdu doma?

V cizině mám hodně příbuzných a u nich se také cítím doma, i když lidé kolem mluví řečí mně nesrozumitelnou nebo jen špatně srozumitelnou a přesto bych tam docela ráda žila… Cítila bych se tam doma? Dost jsem cestovala, navštívila jsem Spojené státy, Skotsko, Itálii, Sovětský svaz, byla jsem i v Taškentu a Samarkandu, pochopitelně jsem mnohokrát navštívila všechny naše tehdejší sousední státy. Všechny země křesťanské tradice jsou mi blízké. Cítím se tam jako doma. Miluji staré budovy, architekturu…

Ale teprve po překročení naší státní hranice jsem konečně doma, i když u nás není vše tak nablýskané a upravené jako ve většině ostatních evropských zemích. Mám na mysli samozřejmě jen tři světové strany.
S tou čtvrtou světovou stranou je to docela jiné… Navštívila jsem vícekrát SSSR, kde lidé na ulici hovoří mojí mateřštinou, ale jak! Vulgárně, hrubě a s docela cizí intonací. Znám řadu starých budov z obrázků a z vyprávění už od dětství, jsou mi blízké. Jsem pravoslavného vyznání, kostely jsou blízké mému srdci. Avšak lidé na ulici a pohříchu i v kostele jsou velmi často nerudní… a tak se v zemi mých rodičů cítím cizinkou… Potkala jsem tam samozřejmě i velmi milé lidi stejného se mnou smýšlení a u nich doma jsem se cítila dobře, jako doma
Kde jsme tedy doma?