Townstories

Někdo říká, že je doma tam, kde si pověsí klobouk, jiný k tomu potřebuje daleko víc. Dlouho jsem nechápala co to je „Heimweh“, protože jsem měla vlastní domov a především jsem měla to štěstí, že oba moji rodiče se dožili vysokého věku a u nich jsem opakovaně prožívala pocit bezpečí domova, jak jsem byla na něj zvyklá z dětství. Bohužel již nežije ani matka ani otec a mně chybí nejen oni, ale i ten pocit.

V roce 1968, jsem byla na návštěvě u svého strýce v tehdejším západním Německu a setkala jsem se také s přáteli svých rodičů a své babičky. Řadu let všichni žili na bývalé Podkarpatské Rusi v době první republiky. Byla to nevelká skupina lidí, dobře situovaných, kteří se navzájem velmi dobře znali a přátelili se spolu. Jejich náboženské vyznání, národnost i rodná řeč v jejich přátelství nehrály roli. Převážná část mluvila několika jazyky a mezi sebou komunikovali buď česky nebo německy, případně maďarsky. To jsem věděla od svých rodičů, ale teprve na této návštěvě jsem si uvědomila význam slov „stesk po domově“. Tito lidé, žijící v slušných materiálních podmínkách, nemající komunikační problémy, toužili po starém domově, který už ani fyzicky neexistoval.

Byl to velmi zvláštní zážitek – patřila jsem jako potomek jedněch z jejich společenství k nim a najednou jsem vnímala i jejich pocit cizince v zemi, kde desítky let žili. Vazba na širší prostředí z doby mládí je asi daleko silnější než jsme si ochotni připustit.