Townstories

Je konec roku 1994, kdy poprvé a pouze jednou vidím Prahu. Před Novým rokem prostřednictvím nabídky cestovní kanceláře Alitalia.

Jsme dva manželské páry, ale já se vzdaluji od těch zbývajících tří a potuluji se sem a tam. Jsem nadšena pohledem na freskami pomalované paláce, připadám si jako v kouzelné zemi, v níž se malebné, hudební a historické pohledy spojují s ulicemi plnými skvostů. Z lokálů proniká bujné veselí.

Po příjezdu zjišťuji, že je k dispozici málo času, že nebudu mít příležitost rytmus města a jeho kouzlo vychutnat. Cítím, že Praha není místem, kde můžeš pobíhat. Musíš se zastavit v klidu, bez komentáře se rozhlédnout a tichu, které se rozkládá nad Vltavou, naslouchat. Uvolnit ucho všem zvukům, které doléhají z vináren, a šumu z Karlova mostu, kde živí duchové se muzikálně projevují.

V tomto roce není příliš chladno a moji přátelé jsou v zajetí povrchních požadavků nakupování, s průvodcem v ruce mechanicky chodí kolem dokola a nedokáží vychutnat kouzlo Prahy.

Je podvečer a já si chci v hotelu trochu odpočinout. Ale ve skutečnosti chci zůstat sama.

Nahlížím do kaváren plných mladých lidí při sklence plzeňského piva, jehož pěna mi připomíná sněhovou pokrývku, která tlumí všechny zvuky. Jdu do nějaké vinárny, která se nachází v historické budově spoře osvětlené plynovou lampou. Je přeplněna mladými smějícími se lidmi, kteří se baví a sebevědomě dávají najevo své polické ambice a radost. Podílejí se na dějinách tohoto města. Sedám si do rohu a nevnímám hluk, který zahlcuje místnost. Pozoruji na hostech pouze jejich mimiku a mluvu pohybů jejich těl. Oni mě dokáží rozčílit, což je protiklad toho, co jsem cítila ve Vídni, kde to "starobylé" v podstatě vyvolávalo moje vzpomínky na poslední habsburské panovníky.

Vyjdu ven a mé kroky míří na Karlovo náměstí: a znovu slyším jazz, malou improvizující skupinu (basa, saxofon, kytara, housle). Není to žádná hudba, je to hrubé vyjádření tohoto nízkého lidství. To je diskrétně utajeno, a přesto tak silně vyjádřeno, že tě to stáhne do vibrující dimenze mezi časem a prostorem.

A čekám na to, že při opětovném příjezdu do Prahy, podlehnu znovu pražským emocím.