Townstories

Jen zde v Římě. Při návratu z velkolepých a exotických cest nebo omračujících metropolí Evropy, je to první, co nevědomky při vystupování z letadla dělám, že nasávám  vzduch, abych našla jemnou „ brízu“, která přichází od moře, a která má smyslovou příchuť uklidnění. To mi dává především pocit domova a potom - stává se to zřídka, ale je to tak – připadá mi první uvítací slovo v římském dialektu, tvrdé, ale vždy přiměřené.

Kráčím-li ulicemi Říma, jeho malými uličkami, za řeku, objevuji vždy něco nového: nějaký dvůr, nějaké nároží .Největší část svého života jsem strávila v tomto městě, kde jsem se narodila. Je to také město, které se neukáže v plnosti nesoustředěnému pohledu, město, které vyžaduje více výkladů.

Baroko, to papežské, s jeho tisíci kostely a umbertinský Řím, s osou, která  oddělila Vatikán a která před budovou Via della Conciliazione nechává rozeznat záměr toto cizí těleso, v němž je reprezentována porážka církve, ohraničit a uzavřít do sebe.Dnes zůstává z tohoto záměru ulice, vedoucí z Piazza del Popolo k Via Cola di Rienzo, důležitá obchodní tepna, která ústí do náměstí Piazza  Risorgimento, za zdmi Vatikánu, a Piazza San Pietro, která však k Piazza San Pietro nevede.

Řím, který mne nejvíce fascinuje, je nejstarší, antický Řím. Cítím se tu doma, když kráčím přes Forum, poněvadž cítím spojitost s minulostí, jako by to bylo včera. Někteří se pokoušejí posadit na stupně Basilica Julia, na nichž je vyryta hra, podobná naší „dámě“ a představit si návštěvníky, kteří zde tráví čas v očekávání patrona a jeho politických řečí, které jsou provázeny potleskem. Nebo je možné vystoupit do ulice San Bonaventura, která dosahuje od Titova oblouku po Palantino, aniž by byla narušována pouličním provozem. Ulice vede ke dvěma kostelům, od kterých můžeme obdivovat  průhledy v panoramatu. Podivuhodná je vyhlídka na Koloseum a chrám Venuše a Roma, viděná z neobvyklého úhlu.

Ulice Fori Imperiali se svým pohledem na Trajanské trhy a Suburru, nabízí o slunečných nedělích, kdy je z ní vyloučena doprava, představení klaunů, muzikantů a mimů, k radosti velkých i malých. Cítím se jako uvnitř dvora nějakého domu, mezi matkami a otci, kteří drkotají se svými dětmi na jízdních kolech po této ulici, která byla vždy ulicí pro vojenské přehlídky.

Dále pod Piazza Venezia, s jeho památníkem pro Vittoria Emanule II. a neznámého vojína, ačkoliv bývá často neuctivě nazýván dortem nebo psacím strojem, v tragických a těžkých okamžicích si přivolává pohnutý lid, který se shromažďuje u jeho nohou v srdečných objetích. A potom, někdejší Via Lata, dnes Via del Corso, s jejím komíháním mládeže z periferie, v sobotu zde vyplivnuté k shopingu z velkoměsta. Jejich halas a smích jsou protikladem k volně se procházejícím lidem. Všechny kavárny jsou plné, a schody na Piazza di Spagna se stávají vícejazyčným salonem, zatímco od shora dobrotivě shlíží kostel Trinitá dei Monti na cizince i domácí.

Je to klima tohoto města, že se stalo pánem nad vším a nad všemi, poněvadž není příliš dlouho ani chladno ani horko. Díky bríze, která přichází od moře, zvané „El Ponentino“, strasti života jsou odváty a barvy západů slunce, které se zrcadlí na staré budově, zdvihá vítr, který člověka přivádí k tomu, aby se smál drsným politickým vtipům a své vlastní slabosti a omyly pozoroval ironicky.

Nevím, zda bych mohla žít daleko odtud, i kdybych si byla vědoma toho, že toto vyznání dnes, v globalizovaném světě, se zdá být vrcholem provincialismu.