Townstories

Jako každé léto trávím své prázdniny v Ronciglione, malém městečku asi 56km severně od Říma, na nedalekém jezeře Vico, které je sopečného původu.

Abychom mohli si mohli užít několik hodin klidu, bereme každého rána svůj malý člun s elektrickým motorem a vyhledáme záliv, vzdálený od těch několika z mála povolených plováren.

Po krásné koupeli jsme včera ráno přistáli na tichém místě. Můj muž se vydal sbírat ostružiny z trnitých keřů, jichž jsou břehy plné. Já jsem ulehla na prostěradlo pod železitě zbarvené lávové bloky, na černý písek, který svědčí o hrozivých erupcích. Můj syn se také rozložil svou „ohmatanou“ universitní knihou na slunce.

Náhle se objevila nad modrými jiskřivými vlnami kanoe s chlapcem a s krásnou dívkou v bikinkách: “Zůstaň u těchto lidí, máma tě bude z dálky pozorovat“, řeklo děvče. Zatímco dítě se ukládalo na břeh, rychle se vzdalovala navyklými údery vesel.

Z místa, kde jsem byla uvelebena, připadlo mi dítě dole jako malý Viking: chlapec, asi šesti či sedmiletý, blonďatý, se zelenýma mandlovýma očima a opáleným tělem. Ale sotvaže se „Viking“ ocitl na pevné zemi, upoutal jeho pozornost náš spící pes, který si hověl ve stínu.

„Ach, co, kouše?“ zeptal se mě kluk. „Ne“, odpověděla jsem neprozřetelně. Takže okamžitě natáhl ruku a pohladil psa. Potom se chopil psího ocasu, nadzvedl ho a skončil tím, že na psa hodil plnou hrst písku.

„Namažu ti trochu nutely na tvůj zadek,“ volal se smíchem a mně se zdálo, jako by to byl smích dospělého. Pochopila jsem, že klid je ten tam.

Můj syn se posadil - možná, aby hájil svého zbožňovaného psa, ačkoliv zvířátko bylo viditelně šťastné a vrtělo ocasem.

„Je po klidu“, řekla jsem si a posadila se v iluzi, že bych mohla ovládnout nastalý nouzový stav.

Dítě se obrátilo k mému synovi : „Znáš vtip o Ignácovi v lázni?“ a hlasitě se smálo. „Nevím, zda mu budeš rozumět…..“ A můj syn: „Jo, ten přece znám!“ „Tak ti budu vyprávět ten o Esmeraldě…lehla si…“ A můj syn opětoval : „To je starý vtip, ten už znám“.

V tom okamžiku se kluk vztyčil a rozkročmo, na protest proti té smůle, že natrefil na někoho, kdo už zná všechny jeho vtipy, a s arogancí, která zazněla v jeho hlase, začal vykřikovat řadu vět o některých lehkých ženách a tak dále….

„Je po klidu, pomyslela jsem si znova a vyhlížela jsem kanoi matky, která kroužila v dálce, až někde proti „Monte Faiano“.

„Proč říkáš ta sprostá slova ?“zariskovala jsem. A on: „ Prosím tě, kde žiješ? Až budu velký, budu říkat úplně všechno, potom ti budu vyprávět vtipy o Izabelle, která si zakoupila osla….“ „Ne,ne,“ přerušil ho můj syn. „Posaď se přece, si já jsem si všiml, že asi jíš rád nutelu. Řekni mi, už sis ji vyzkoušel někdy na krajíci chleba s vrstvou smetany?“

A syn, s trpělivostí, kterou jsem u něho nikdy nepoznala obnovil konverzaci. A pak se pustili oba, na celou dlouhou hodinu, za pustého smíchu do historek o (slušně řečeno) zvracení a vyměšování.

Konečně se na obzoru objevila vracející se kanoe.

„Maxmiliáne, pozdrav ještě jednou své přátele: Tak nashledanou zítra !“

A kanoe zmizela ve sluneční záři.