Townstories

Od svého narození žiji v Římě, v blízkosti Piazza Venezia. Žiji tedy v historickém centru Říma a je mi opravdu zatěžko o tom mluvit, neboť vlastně ani nevím, jak bych tuto zónu ve čtvrti měla nazývat. Dnes je toto historické centrum ve skutečnosti více obchodním centrem pro turisty, než nějakou obytnou čtvrtí.
Když jsem byla malá, byly tyto uličky obývány rodinami s mnoha dětmi a já měla tucty dětských přátel. Dnes jsou tu jen hotely, kanceláře, banky, kavárny, restaurace a obzvlášť plno butiků a krámků s džínsami. Všude auta a auta, ale není vidět téměř žádné dítě nebo někoho, kdo tam bydlí. Není možné nalézt nějakého elektrikáře nebo truhláře. Chce-li se člověk dostat na trh, musí se prodírat množstvím japonských turistů, kteří proudí k Fontáně di Trevi.
Zato všechny památky jsou den ze dne krásnější: mnohé byly restaurovány a nově se rozzářily. A jak je hezké k večeru jít procházkou od Piazza del Popolo až k Piazza Venezia! Zlato slunečního západu se odráží na fasádách paláců, zatímco bílý mramor Vittoriana na konci ulice Via del Corso přímo jiskří: A není důležité, že tu už nejsou obchodníci s uhlím, ani malá studna s Aqua Marcia, starou dobrou římskou vodou, kterou přivedl do Říma král Servius Tulius…..dětské vzpomínky na válečné události se zdají být neuvěřitelné!
Na rohu mé ulice parkují nyní auta. Buď sbohem můj starý Sor Gietto! Když můj otec, neděli co neděli, bral k němu všechny své děti, aby si daly vyčistit boty, byl to pro mne víc než jen rituál. Jakmile jsem usedla do křesla, byla jsem fascinována tancem kartáčů na mých botách, který byl sladký a měkký jako políbení. Nadto mohly pozorovat mé krátkozraké oči zblízka Sor Giettův velký červený nos, který prozrazoval slabost pro víno. Dnes už nejsou v Římě žádní čističi bot, ale pijáci ano! V mé čtvrti jsou dnes moderní kavárny místo starých hospod, ale když mám v létě kvůli horku otevřené okno, můj spánek je dnes, stejně jako dříve, přerušován zpěvem opilců.
Už dlouho neslyším žádný koncert zamilovaných koček, které žily v mé ulici. Co se s nimi stalo? Snad žijí jejich potomci v ruinách na Piazza Argentina, nebo snad emigrovaly do Pantheonu, kde je tak zvané Gattare krmí. Každý večer je tam možné potkat tyto nadšené ženy: když přijdou se svými velkými nákupními taškami, vyhrnou se náhle stovky koček z  rozvalin, a ženy s nimi počnou hovořit, neboť každá kočka má své jméno i svůj životní příběh.
A když začnou červenat platany podél Tibery, zavoní celá moje čtvrť po pečených kaštanech. Ale žádný italský sedlák už nepřijíždí do města prodávat kaštany, dnes je tu prodávají občané zemí, které  nepatří do EU. My jsme si na to zvykli vidět všude tyto chudé, exotické lidi a přesto závisí budoucnost mé čtvrti také na nich.